Jaroslav Durych – básně. Durych J.: Osamělé květy. 1. vyd. Praha, Mladá fronta 1993 Vybral, uspořádal a edičně připravil Vladimír Justl. --------------------------------------- Žebrácké písně (1925) Sebral jsem svých pět švestek Básníku, básníku Na mne jsi se neusmála Šváby jsem tloukl v noci Jde krajinou chudou Co to z mlhy v dáli Kdybys byla slepá Česká balada Jaroslav Durych -------------------------------------------------------------------------------- Sebral jsem svých pět švestek Sebral jsem svých pět švestek a šel; pes ani za mnou neštěk; měsíc bděl, abych se oknem nevrátil; myslil snad, že jsem neplatil, co chtěl? Noční chlad zahnal spaní, tož kam? Půjdu až do svítání zády k tmám, do deště, na mráz, do bláta, vždyť za mnou nikdo nechvátá, jsem sám. Vyskočil potkan z díry a z hvězd jako snů záblesk čirý v propast měst, jedna teď padá z výsosti, komu to nese v tajnosti svou zvěst? Z jámy se tulák zdvihl, hle, druh! Myslíš, žes kořist stihl? Mám jen dluh. Bídný se schází s bídnými – Proč jsi však smuten, řekni mi – Jsi Bůh? -------------------------------------------------------------------------------- Básníku, básníku Básníku, básníku, jdi zpívat na hnůj, na všivém slamníku jezdi a panuj, nežádej haléře, kdopak tě zval, kliď se jen za dveře, o číslo dál! Takových bylo by daremných žroutů, z mravní tvé hniloby nemoci jsou tu, zčerstva jen vypadni ze vsí i z měst, z louže si ukradni odlesky hvězd! Z čilého žaludku sil máme dosti, bychom ti k zármutku zlámali kosti, scíplotu pojídej, to ještě smíš, ale jen nezpívej, nechoď k nám blíž! Chceš-li být k užitku, prodávej pasti, dřív se však, dobytku, maž všivou mastí; jenom tě prosíme: jdi vepře pást! My sami spasíme Boha i vlast! -------------------------------------------------------------------------------- Na mne jsi se neusmála Na mne jsi se neusmála, nedala jsi, jenom brala, chléb můj psům jsi podávala. A já viděl jenom z dáli, jak z tvých očí hvězdy plály, jak tvé kroky čarovaly. A když v koutě, potmě, v tichu, vzpomínaje na tvou pýchu, skládal jsem zpěv tvého smíchu, dala jsi mne z ticha hnáti, slyšelas mé děti štkáti, oh, ty krásná, svatá máti! Šíré pole, smutné pole, velký, nepřikrytý stole, lože chudých, lože holé, dost máš bláta na přikrytí pro srdce, jež musíš vzíti, aby tobě rostlo kvítí! Mnoho bláta třeba nésti pro podivné, vzácné štěstí, budou z něho růže kvésti. Ale bláto není moje, a ty růže – budou tvoje! -------------------------------------------------------------------------------- Šváby jsem tloukl v noci Šváby jsem tloukl v noci a štěnice; lezly jich s velkou mocí tisíce. Zimnicí se chvěly stěny, dala jen svit uděšený svíce. Byli tak slepi, syti a vznešení. Pavouk se schoval v síti v zděšení. Myši, proč jsi se tak lekla, pověz, je to slota z pekla, není? Princezny přišlápnuté v svém ornátu splasklé své břicho duté z šarlatu slavně nesly na výsosti jako na posměch vší zlosti katů. Hnusní, pekelní svatí a světice chtěli mě odsud štváti z věznice; jako hnát mrtvoly z putny z plechu čouhal pahýl smutný svíce. Z výsosti temné krásy, leč potají – přihlížel Satan asi k mumraji. Teskno jest, ach, noci, noci, nech snít choré o pomoci v ráji! -------------------------------------------------------------------------------- Jde krajinou chudou Jde krajinou chudou mor prašivý; kam přijde, tam samy se zlomí duše i květy, keře i stromy, nad němou kostnicí uhasnou hvězdy čisté, upadnou křídla rozpjatá, puch smrti dusivý zhanobí poupata. A přece zas budou, budou, budou růže zářící a zlatolisté! Tam k zavřeným dveřím si usednu. Jsou mrtvi tam uvnitř, ach, Bože, nech mne jim ustlat umrlčí lože, za víry záblesky zapomenutou svíci k hlavám dát planoucí! Ať v šeru zahlédnu krásný květ budoucí, tak krásný, že věřím, věřím, věřím za ty za všecky umírající! -------------------------------------------------------------------------------- Co to z mlhy v dáli Co to z mlhy v dáli ze všech stran se valí? Noho, stůj! Co to nastražila lidská moc a síla? – Hoří hnůj! Z pasti bídné, němé, kudy unikneme, Bože můj? Do čtyř stran to světa anděl nerozmetá – hoří hnůj! Zemi srdce bolí, smrt se třese v poli, bouře, duj! Hrůza tvá jest malá, smrt se polekala: hoří hnůj! -------------------------------------------------------------------------------- Kdybys byla slepá Kdybys byla slepá, jak by naše oči na sobě lpěly! Kdybys byla němá, jak krásně bychom si vyprávěli! Kdybys byla bezruká, jak sladce bychom se objímali! Kdybys byla beznohá, jak šťastně bychom do ráje putovali! Ach, na hrobě květ rozkvétá, když hrob jest lásce malý, proto jsi v kráse zakleta, abychom se nepoznali! Ať hvězdu či mrtvolu srdce tvé skrývá, jen kdybys byla živa, i za hrobem živa! -------------------------------------------------------------------------------- Česká balada Noc temná byla, všude sníh; šel český exul hřbitovem a ospalý a zemdlený posléze stanul nad hrobem. Byl otevřený; vešel tam, byl zmdlen, že to již neviděl, na kostru lehl si a spal, co vichr svoje písně pěl. Zdálo se mu, že korunu na hlavě nosí zářivou, že slaví ples – a nevěděl, že černé mraky nad ním jdou. Tu koruna že píchla jej; i probudil se, udiven zřel kolem sebe, uviděl, že vše to bylo lichý sen. Že koruna, o které snil, je leb a kosti umrlčí a zvuky plesu vířivé že jsou jen písně krahujčí.