Emyr Lewis


SVOBODA


*******

1.

Čas tiká na římse krbu,

v prázdných kostelích a telefonních uzlech:

digitální čas má klinickou čistotu.

Venku je vse v jiných časech

pod zaslými lampami na náro*í

a línými vzdechy v saxofonech;

čas vpletený do němého kouta

jak milostný dopis v kapsách hvězd

jak informace, v kapsách světa;

čas a jeho kvantum a nepravidelné pulsování

spatně seřízených srdcí:

převodovka zaskřípá, kdy* se rychlost mění.

V tom času vidís částečku 

příběhu *ivota vsech a popěvek

či telefonní hovor a kousek otčenásku.

Natáhni ruku

a dotkni se rána

bolestně blízkého

podobného naléhavé vzpomínce,

očekávání zázraku 

pomalého zahřívání,

které uhladí makadam 

hrbolaté silnice.

Natáhni druhou,

přítelkyni tam,

kde není modlitba

ale prázdnota vzduchu,

vsechno září

a slunce vstává

přes hluk motorů

a susáren sladu.

Napřahni obě

přátelsky ven

k holubům

a ptákům na hřebeni střechy;

ale nezapomeň dát polibek,

malé vásnivé mlask-mlask,

noci, která  opoustí

svět, nav*dy.

Toto je město ztracených věcí

zachycených v mezeře mezi nedělním odpolednem 

a zbytkem času; věci, které byly kdysi

orazítkovány dusí; teď se tratí. 

Ve kanálech a* po *elezniční most, 

na konci parků se skrývají

uchované vzpomínky a důle*ité věci,

fotografie do pasu, smutné znamení,

láhve od whisky poloprázdné mlhou

volající po domově, drobné peníze; jako smetistě

které se posouvá, kdy* přijde vítr ve dnech psů

a vrhá na ně podruhé kapky destě.