Víla To ráno jsem vstal o něco dříve, než bývá mým zvykem, a vydal jsem se do zaměstnání velkou oklikou přes okrajovou část města, kde stojí staré budovy z počátku století a kde na balkónech a na pavlačích tučné ženy věší v ruce vyprané prádlo, aby uschlo v paprscích slunce, které zde způsobuje nepříjemné sucho, protože omítka těch domů již se drolí a tvoří zapáchající a nedýchatelný prach. Tam na periferii se ulicemi toulají děti, jejichž rodiče nemají na ně dost času a trpělivosti, snad i proto, že jich často mají i více než deset. Mám rád skotačení těch malých dětí, často mě však napadá - co z nich bude? Dívky, které vyrostou v pohledné slečny, se jistě stanou dnes již nepostradatelnými dárkyněmi nejdražší a nejvyhledávanější pochoutky bohatých vrstev. Já sám pracuji v závodě, kde se tato lahůdka balí do konzerv. Možná, že nepatříte mezi vyšší společnost, a potřebujete tedy vysvětlení, neboť jste se dosud s oním pokrmem nesetkali: Již před mnoha lety odvrhli bohatí lidé obyčejná slepičí vajíčka, aby si mohli za svou potravu zvolit vajíčka ryb - mnohem menší a nákladnější kaviár. Obyčejní lidé pohlíželi na ně jako na hlupáky, časem však se kaviár stal častým doplňkem mnohdy i nepříliš bohatého stolu. Tou dobou se nejbohatší z nejbohatších uradili na pochoutce ještě podivnější - na vejcích ne slepičích, ani ne na rybích, ale na vejcích lidských. Slečny, které jsou komisí uznány za schopné toho úkolu, jsou chovány v klíckách a každý měsíc jim jsou vajíčka odebírána v době ovulace. Jejich fotografie na obalu konzervy pak lákají zákazníky ke koupi, pokud mají dost peněz - a je to skutečně velmi drahá záležitost, neboť slečna za svůj život vyprodukuje jen kolem tří konzerv. I to je jeden z důvodů, proč dnes na ulicích chodí jen dívky méně pohledné, málokterá z přitažlivějších odolá totiž lákavé nabídce výrobců konzerv. Možná se ptáte, proč se dívkám neodebírají rovnou všechna vajíčka, což by zajisté bylo mnohokrát jednodušší. Důvodem však je labužnictví bohatých a jejich mlsný jazyk, neboť vajíčka zralá mají pro ně chuť mnohonásobně libější než nezralá. Náš závod je bedlivě chráněn a střežen, protože by se jistě našlo dost drzých lupičů, kteří by chtěli tuto pochoutku ukrást a výhodně prodat. Kromě ozbrojených strážců náš závod vlastní i psa. Ten vždy hned ráno po otevření brány pro zaměstnance se snaží proklouznout úzkým otvorem vedle dveří, který se odkrývá otevřením brány, a uprchnout na svobodu. Sotva však prostrčí hlavu skrz otvor, již se blíží poledne a teplota stoupá. S teplotou se zvětší hlava psa i jeho tělo, takže nemůže ani dál, ani zpět. Tak trpí až do večera, kdy teplota opět klesne a jeho tělo se zmenší; pak pes kňuče odejde zpět dovnitř. Do rána však zapomene na strašná muka a vydává se znovu na tu marnou cestu za svobodou. Uprostřed myšlenek jsem zahlédl koutkem oka mezi starými domy kus zeleně, která je v těchto místech sotvakdy ku spatření. Udiveně jsem hleděl na ten dům, kolem něhož se zelenal trávník a pokračoval dále mezi domky, jsa vrouben křovinami a mladými stromky. Jak je možné, že jsem jej dříve si nikdy nevšiml? Hnán podivnou silou jsem se vydal po trávníku dále. Vedla jím zarostlá cestička, kdysi snad hojně užívaná. Trávník se rozšiřoval, stromů kolem přibývalo, cesta vedla stále vzhůru do mírného kopce a já se divil: Tak rozsáhlý kus přírody zde, ale já o něm dosud nevěděl? Jak jsem se dostával stále výš, mohl jsem si dobře prohlížet okolní domky, které byly za chvíli hluboko pode mnou. Stromy se stávaly mohutnými a já za několik minut již kráčel hustým lesem, který rostl vysoko nad úrovní této části města. Trochu mě zaráželo, že jsem nikdy ten kopec neviděl odspodu, ale o to více jsem toužil dojít až na vrchol. Náhle stromy ustoupily a já stál na kraji malého paloučku, který byl celý pokryt hebkou trávou a také několika zbytky cihlových zdí, na nichž rostly keře modrých lesních plodů. Slunce svítilo nejvíce do středu palouku, kde seděla zády ke mně dívka dlouhých vlasů. Seděla klidně a bez pohybu, majíc nohy překříženy pod dlouhou sukní. Byla to víla - první víla, se kterou jsem se kdy setkal. Dlouho jsem váhal, mám-li ji vyrušit. Její nečinnost ve mně však vyvolávala obrovskou touhu po pohybu a aktivitě, čím déle jsem sledoval tu nehybnou sedící postavu, tím rychleji jsem dýchal a tloukl srdcem. Pokusil jsem se tedy zcela neslyšně a nenápadně se k ní přiblížit, avšak větvičky pod mýma nohama tak hlasitě praštěly, jako bych štípal dříví. Ona se však neotáčela při tom hluku, seděla stále nehybně a nebylo ani znát, zda již registruje mou přítomnost. Přihopkal jsem až k ní a po chvíli rozmýšlení jsem ji tiše přeskočil. Stál jsem chvíli zády k ní a bál jsem se otočit, bál jsem se na ni pohlédnout, nebo snad na ni promluvit. Za zády jsem však neslyšel žádný zvuk, jen jsem cítil její zrak na krku, jak mě žádá, abych se otočil a posadil proti ní. Nemohl jsem dlouho vydržet, a tak jsem poslechl. Proti mně seděla velmi mladá víla, jejíž zjev mi vyrazil dech. Dívky takové krásy produkovaly vajíčka pro nejvyšší vrstvu, nikdy jsem ještě neviděl takovou krásu - ani na obalu konzervy. Hlava se mi zatočila a bodlo mě v hrudi, ona jen s úsměvem na mne hleděla. Zlaté vlasy jí padaly až hluboko do klína, plné kvítků a lesních vůní, její oči byly hluboké jako kořeny starých stromů v Nejstarším údolí. Jedinou drobnou vadou na ní byla ušpiněná ruka od nějaké fialové barvy - patrně jedla neopatrně ovoce. "Nečekalas moc dlouho?" zeptal jsem se. "Ne," usmála se líbezně a odhalila zuby, které také nesly stopu fialového ovoce a které byly v místě, kde vystupovaly z dásně, podivně zúžené, jako kdyby se je někdo kdysi snažil odseknout miniaturní sekyrou, "jdeš dokonce poměrně dříve, než jsem čekala. Ale i kdybys přišel až po letech, stále bych tu seděla a čekala na tebe." Potom jsme oba dlouho mlčeli. V mlčení jsem spatřil, jak se na cestě objevují protáhlé kopečky, s tichým zvukem se hlína zvedala stále blíž k nám, jako by někdo neviditelný kráčel po cestě a jeho stopy se nezarývaly do země, ale vylézaly ven. Bez zakolísání prohnula se zem i pod námi a jev pokračoval dále přes palouk do lesa. "Kdo to byl?" zeptal jsem se víly. "To byl spodní chodec," odpověděla mi. Pak pokračovala, spatřivši můj nechápavý výraz: "Býval dříve svrchním chodcem jako ty, já a všichni ti, které znáš. Chodil po zemi nahoře a zanechával stejné stopy jako ty. Pak ale se začal zmenšovat, den ode dne byl menší a menší, až se začal bát, že zanikne docela. Ale to se nestalo - když zmizel očím těch nahoře, začal růst dole. Stejně rychle, den ode dne. Po nedlouhé době dosáhl své obyčejné velikosti, chodě však skrz zem nohama vzhůru. Čím hustší je prostor, tím lépe se mu jím kráčí, skála je pro něj vzduchem, ale když má projít vodou, musí se těžce prodírat, jako bys procházel hustými závěsy; a vzduchová bublina je pro něj padajícím kamenem. Rozumíš?" "Ano," řekl jsem, neboť jsem ji plně pochopil, "ale odkud to všechno víš?" "Kdysi jsem bývala spodní chodkyní," odpověděla. "Kchm, kchm," zakašlal někdo nad námi a my jsme se oba ulekli. Po cestě kráčeli dva chlapci a nesli dlouhou kládu na ramenou, asi na zátop do kamen v některém okolním domě. Když hoši přešli, padla mi víla kolem krku a začala mě líbat, až jsem tím byl zaskočen. Nezbylo však, než se přizpůsobit. Několik týdnů jsem pak chodil za vílou do lesíka a miloval se tam s ní, protože jsem k ní cítil obrovskou lásku. Každá naše schůzka vypadala podobně jako ta první, akorát náš cit byl stále větší a větší. Několikrát jsem sotva stihl dojít včas do závodu, protože jsem se v lese příliš dlouho s vílou zdržoval - i když 'zdržoval' není to pravé slovo, protože jsem to činil rád. Možná, že by se z našeho setkání vyvinulo harmonické manželství, nebýt nepříjemné nemoci, která mě náhle postihla zrovna tou dobou. I dnes můžeme některé nakažené spatřit, nemoc však již není životu nebezpečná a léky jsou proti ní velmi účinné. Jednoho rána jsem totiž uviděl na své levé ruce malý puchýřek, ve kterém ležela nějaká malá kulička, vypadající jako brusinka. Puchýřek trošku svědil, ale rozhodl jsem se nevěnovat mu pozornost. Při oblékání jsem narazil ještě na několik malých puchýřků, ve kterých se ukrývaly plody trnky, klikve a rybízu. Při cestě autobusem mi jakýsi muž poklepal na rameno řka: "Příteli, měl byste navštívit lékaře. Máte nádor svatého Mikuláše." Matně mi v mysli vyvstal tanec svatého Víta, ale pak jsem si vzpomněl - ovšem, nádor, který vypadá jako punčocha plná dárků, jakou dostanou děti v den onoho světce. Ony malé puchýřky byly však jen prvním stadiem: Druhý den ráno, když jsem se probudil, od pravé ruky mi visel velký pytel, pokrytý mou vlastní kůží, nataženou až k prasknutí, který byl celý vyplněn nejen rybízem a brusinkami, ale i jablky, hruškami, kokosovými ořechy a melouny. Musel jsem tedy styky s vílou omezit a nechat se operovat. Operace i s rekonvalescencí trvaly půl roku, teprve pak jsem byl propuštěn domů. Lékař mi nechal na památku zelené autíčko, které nalezl v jednom z nádorů, a vyprovodil mě až ke vratům nemocnice, kde mi několikrát blahopřál k úspěšnému překonání choroby. Po návratu z nemocnice jsem musel více než dříve docházet do zaměstnání, kde jsem omýval lidská vajíčka, barvil je na černo a vkládal je do krabiček s fotografiemi krásných dívek. Málo pozornosti jsem věnoval těm fotografiím, až jednou mě upoutala tvář té dívky na obrázku a já dlouho na ni hleděl a přemýšlel jsem: "Kde jen jsem ji mohl vidět? Odkud jen ji znám? Že bych již balil její předchozí konzervu?" Ale pravda byla mnohem jednodušší a hlavně bolestivější - z obrázku na mne smutně hleděla víla, oděná jen ve spodní prádlo. To nemůžete!" zakřičel jsem, ale na běžícím pásu se již blížila další várka vajíček. Byl jsem bezmocný, jako je člověk v rozjetém vlaku, když si náhle uvědomí, že to, co spatřil venku, bylo smyslem jeho života, a tedy také dostatečným důvodem k vystoupení, ale vlak jede rychle - než člověk dojde k záchranné brzdě, která stejně dozajista nefunguje, je ona věc či bytost ztracena; a stejně - pokud se mu podaří vlak zastavit a doběhne za tím, co venku spatřil, pochopí, že se v té velké rychlosti přehlédl a ona spatřená věc nejenže nestála za vystoupení, ale nestála ani za jediné slovo či lehké mávnutí rukou. V prudkém ná- valu vzteku a bolesti jsem zabořil obě ruce do té hmoty a naplnil jí ústa... Chutnala jako heřmánek. 4. května 1992, slunce svítí Created by Coyot since 1996 Last updated at 11th December 1997 Back to main page Send me your comments