Nejobávanější náčelník lupičů Historický román Zpracován od Kvidona z Felsů Vydaný v 118 sešitech nakladatelem Aloisem Hynkem v Praze Pro nakladatelství Paseka o sto let později zkrátil a poznámkami opatřil Jaroslav Weigel PASEKA 1994 Vybrané pasáže románu a příslušné komentáře Lips Tulian pokynul nyní Sahrbergovi vstoupiti do menší místnosti, která byla těžkými železnými dveřmi od hrobky oddělena, a pravil pak: "Zde počkáš, až se vrátím." "A kam půjdeš ty?" "Podívám se trochu do lesa!" "To bude tvá smrť!" Pohrdavý smích jest mu odpovědí, a statečný náčelník chvatně odchází. Když jeho kroky zanikly, slyší Sahrberg náhle hluboký vzdech, a vyskočiv, rozhlíží se vyděšeně kolem sebe.* (str.28) * Nic nebrání netrpělivému čtenáři, aby následující kapitolu přeskočil a sledoval napínavý děj tam, kde dále pokračuje. Zjistí sice, podlehla-li spanilá Eliška vzrušenému Sahrbergovi či ne, ale ošidí se tím o morálně poučný dialog Filipa s Hildou. "Ať žije náčelník!"* volají bandité nadšeně. "Nyní, když se k nám vrátil, počne pro nás zase veselý život." (str.38) * Oslavné skandování živé dodnes. Lips Tulian kráčí hloub a hlouběji do lesa, který jest mu dosud úplně neznámým. Však náhle stane a naslouchá. Zcela nablízku slyší šepot a současně pozoruje dosti širokou cestu, která lesem se táhne. Po této cestě kráčí statná venkovanka s nůší na zádech. Lips Tulian poznal, že jsou to mužové, kteří se zde o čemsi tiše radí, a přikradl se k nim blíže. "Tamhle přichází nějaká žena," slyší nyní jednoho z mužů mluviti. "Ta byla jistě někde na trhu a nese si plný měšec, který bychom jí mohli odlehčiti." "Ale což ztropí-li pak ve vesnici povyk?" "V tom jí zabráníme!" "A jak?" "Zabijeme ji!" zní odpověď. "To je Sahrberg," šeptá Lips Tulian. "Ha, Wittorf měl tedy přece pravdu, když mne upozornil, že pracuje tento bídník na vlastní pěst, a nikoli dle mých rozkazů." Nic zlého netušíc přichází venkovanka blíže. Křoví již zaharašilo - Sahrbergova hlava se z něho vynořila, a dvé potměšilých, krvelačností jiskřících očí zírá na blížící se ženu. Náhle ustupuje padouch zaražen zpět. Dva kroky stranou stojí náčelník s rukama na prsou zkříženýma a upírá naň škaredý pohled. "Proč váháš?" mluví temným hlasem, "myslil jsem, že chceš se svými druhy tuto ženu přepadnouti, oloupiti, ano snad i zavražditi!"* Sahrberg se vztekem dusí. (str.52) * Jak bývá v loupežnických románech zvykem, je veden rozhovor bez ohledu na oběť úkladné vraždy. Ta se stává slepou a hluchou, klidně pokračuje v cestě, aniž ji řev vycházející z křoví nějak ruší. Sahrberg div že radostí hlasitě nejásá, jeho padoušský kousek se mu zdařil výborně. Náhle sebou zrádný Sahrberg prudce škubl a z úst se mu vydral výkřik zděšení.* (str.57) * Věta uzavírající dramaticky kapitolu. Čtenář se však do konce románu nedoví, co bylo příčinou Sahrbergova škubnutí a následného zděšení. Autor tu správně předpokládá, že čtenář (díky vzrušujícímu ději) tuto skutečnost přehlédne. "Neboj se ničeho, Hedviko, to jsem já, tvůj Filip! V náruč jsem tě zachytil, když tě oni mnichové zvrhlí sem dolů svrhli!"* (str.60) * Zde stojí za povšimnutí bezděčný rým. "Musím tedy pryč, ale zítra sem přijdu* s Wittorfem." (str.72) * Sliby - chyby. V závěru následující kapitoly si na to ani nevzpomene a spokojí se s celkem nevěrohodnou výmluvou. Sedláci a selky, staří, mladí, malí, velcí*, vše spělo branami k velkému náměstí, na němž bylo tržiště zřízeno. (str.105) * Tlustí, tencí. "Lips Tulian nikdy bezbranné nepřepadá a také kostely neolupuje. Ha, není vám známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulian peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?* (str.147) * Jak vidno, byl loupežnický program L.T. téměř shodný se zbojnickými zásadami Juraje Jánošíka (1688-1713). "Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy, musím jí svléci poslední šat, pevně spoutati a pak - pak může z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl."* (str.163) * Samomluva je perlou loupežnických románů. Jaká tajemství se dají sdělit, aniž by mumlající věděl komu! "Nemohu se na to déle dívati, srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá."* (str.187) * Monolog hodný pera Shakespearova. A neuložíte ji do rakve dřevěné, nýbrž do rakve kovové, se skleněným víkem."* (str.221) * Podobnost Hedvičiny rakve s rakví Sněhurky je zde zcela náhodná. Hrabě Flemming hrůzou téměř zezelenal, zapotácel se a klesl jako bez vědomí do měkké* lenošky. (str.265) * Lenošky a paže dívek jsou zásadně měkké. Po lesnaté stráni stoupal mladý muž. Ne, to nebyl žádný muž, vnadné útvary* dívčího těla nemohl ani vkusný lovecký oblek zcela zahaliti. (str. 346) * Útvary = tvary. "Dávno, dávno již tomu,* co jsem vína neokusila. (str.382) * Nesporný vliv B. Němcové. Hrabě zavřel oči. Viděl*, že vytáhl náčelník loupežníků z kapsy několik řemenů, a myslil ve své šílené úzkosti, že jej chce oběsiti. (str.462) * Pozorný čtenář si jistě všiml, že hrabě vidí, i když má oči zavřené. Vrhl se na dívku, chtěje si patrně svůj vztek na ní vylíti, ale ona ho udeřila pěstí do obličeje, až upadl na zem, a vzkřikla hrozivě: "Neopovažujte se svoji surovou ruku* na mne vložiti, sice vám oči vyškrábu." (str.523) * Gustinčinu ránu pěstí nelze jistě považovat za surovou. Pilníky byly dovedně zhotoveny, takže jich mohlo býti bez všelikého šramotu užito. V jejich rukojeti byla totiž dutinka, v níž byl olej, který připilování na drsnou ocel vytékal* a tím skřípání úplně zamezoval. (str.543) * Později vylepšeno J.Cimrmanem o pneumatický regulátor toku oleje a patentováno v roce 1907 (?) ve Vídni. Literármí stránka Domácí stránka Poslední změna: 7.4.1997