P. Formš Srdcadla § Zed. Je popraskaná, nenápadná a zašlá, kousek od Kozího plácku, okolo okapové roury pokrytá roz-lehlými, hustými pralesy nazelenalého mechoví, nízinami na kámen opadané omítky, morí to zbehnuvších se puklin, veru: atlas cítankovitého príkladu pomíjivosti, oduchovnelé cistoty zániku, tedy dení: díla korunovaného samovolnou transformací umele vytvoreného prostoru v cirý pocit, jehoz plodem je zmoudrení: jablko smírení se s tím, ze ten co tvorí, tedy stvoritel, ješte nemusí být vecný, ale jen neco z nej: treba stín, který spatrili ti druzí.... Je hrích to jablko utrhnout a sníst, ci nevidet ho?.... Odbije pulnoc a z šera na jejím temnejším konci vystoupí strašlivá fena z Haštalského námestí, fena, nikdy nikým nevidena, fena vymyšlená, fena, která tudy kazdou noc prochází cestou do špitálu U milosrdných bratrí, kde v chladu márnice pocítá neboztíky a je-li jich trináct, pak vyje tak teskne, ze pláce i mesíc.... I ta popraskaná zed se orosí.... A kaluze, které se potom ráno trpytí u její paty, mají nahnedlou barvu krve a jitrní cervánky na nízké hruzné obloze vypadají jako obrovská, v divokém šedokalném oceánu plovoucí, rozervaná Kristova zebra, podobna tem z jednoho špatného obrazu umuceného Bozího syna v kostele svatého Prokopa na Zizkove. "Po smrti budu deštem ruzí milosti zemi oblazovat", stojí tam napsáno o kus dál, pod sochou svaté Terezie.... Ta se mi jednou zjevila, svatá Terezie. Její ruka ale byla cerná a z brokátového vertochu namísto poupat rozsévala popel. Skucel vítr, bylo šero, zima a kríz, který se jí houpal nad temnou rýhou mezi prsy, byl uhnetený z chleba.... Je jedním z onech míst (mnoha ci mála?), kde pomyslná dokorán rozevrená náruc genia loci bezezbytku uchvacuje vedomí, jakoby stínuje, retušuje doopravdy videné, uspává.... a ten vtíravý, lepkavý, odbývaný a neodbytný pocit cehosi "za" náhle s mrazivým klidem a jistotou odkládá mlznou roušku a hle, je prirozený zde, a mocný, a cloveku nezbývá nez se bud stydet, divit anebo utéct. Nikdy však: pochopit.... Tedy sním: zjevení tu porádají bujaré orgie a hodokvasy s hodinou po soumraku, opíjejí se pomerancovým vínem svetla luceren, mazlive tancí nazdobeni promarnenými vterinami zahozeného lidského casu jako zablácenými stríbrnými penízky, smejí se a z vrcholu toho rozpustilého sebeoslavného rauše nám na oplátku házejí své kosti.... Zed. Jiste pamatuje pohádkové casy starého Josefova.... Obetoval bych deset dní zivota, abych mohl na deset minut usednout v poslední rade biografu jejího vzpomínání.... jsem ale clovek: špatný carodej.... jen obcas, kdyz na ní sáhnu, kdyz jí, nevím proc, pohladím, je mi z konecku prstu cítit prazvláštní smesice zatuchliny, cesneku a jemné vune naredeného octa.... Dnes v podvecer, kdyz jsem na tramvajové zastávce na námestí Republiky cekal na tramvaj císlo 14 do Holešovic, prešel okolo mne velice pomalu, ale velice jiste slepec. Pravidelný rytmus klapotu jeho bílé hole mne privedl do stavu na okraji bdení.... Podotýkám, ze jsem byl velmi unaven. S privrenýma ocima vnímal jsem tak nadobycej intensivne jen zvuky, jen a jen zvuky a zvuky.... Záhy mi došlo, ze embryo onoho prapodivného zpusobu vnímání usadilo se ve mne jiz dávno predtím, v okamziku, kdy jsem téhoz dne v práci objevil drevenou bednu plnou krvave rudých plátu skla. Lezel na ní prázdný a zaprášený rám na zrcadlo s kraji lemovanými astragalem a na jejím boku byl velký cerný nápis: VERRE V podloubí pred restaurací Arco se k sobe za dlouhým prkeným stolem tulili cikán s cikánkou. Sedeli tam úplne sami, jenom do pulky prázdná lahev peprmindky jim byla kalným spolecníkem. Naruzovelý západ slunce a vune zárí delala mesto hezcím a nebýt té upatlané flašky, mohlo tokání tech dvou vypadat jako milé. Takhle kazdý okamzite vedel, ze hned po koitu ten cikán tu cikánku ztluce a vrátí se sem zpátky, aby mohl pít dál. Ale smutek uz k podzimu patrí.... Ráno jsem potkal ve meste spoustu bledých muzu v dlouhých gumových pláštích, kterí malovali lidem na záda bílé kríze. Zvláštní bylo, ze nikdo jiný si jich nevšimnul. Ani ti pomalovaní. Bylo to, myslím, dobré znamení, protoze ti chlapíci, to byli brigádníci smrti.... Kazdý z nich, tech brigádníku smrti, je nemý, hluchý a na jedno oko slepý: to aby nemohli druhé primhurovat. Mají na sobe jenom ten gumový plášt, holinky a ty kríze malují pouhým dotekem dlane. Stací se jenom dotknout.... Takové a jiné bytosti lze potkat jen a jen v Praze, protoze Praha je jediné místo na svete, kde se umírá jenom jako. Kdo byl nekdy na Olšanských hrbitovech, tak mu to musí být jasné: co spadlý kaštan, to šém, to kámen mudrcu, to klíc k vedomí, ze všechno je jenom hra. Vzdyt stejne hnedá je i spousta ocí i pih i tvoje lejna.... Kdyz je deláš, jako bys házel kostkou.... Praha je vyjímecné hrací pole, kdyz na nej nesmí vstoupit smrt. Jen její brigádníci, bledí muzi v dlouhých gumových pláštích predstírají, ze je všemocná. Ale oni jsou v pravde jen potrestané duše tech, kterí zkoušeli podvádet a proto ty bílé kríze, co je tak zázracne malují lidem po zádech, velice rychle blednou.... A az si i poslední z tech hríšných duší odpyká svuj trest, všechny svícky na Olšanských hrbitovech zhasnou, veverky odlozí svoje pizizubé masky a slavný, jemným zeleným mechem porostlý, kamenný voják z rodiné hrobky Hrdlicku si zapálí dlouhou vonavou cigaretu a setrese ze sebe pavuciny.... Dnes v noci, kdyz jsem po vycerpávající parné sobote, nemoha usnout, premýšlel o vzrušující, tajemné, s korennou vuní skryté dekadence nadýchané a témer osahatelné kráse pokoje, ve kterém usídlila se noc .... a vládne .... a ve kterém spí ješte nekdo další kdo uz únave neubránil, zazdálo se mi, ze jsem zaslechl: cvrcka. Naprosto mne to vytrhlo z k o n s t a l a c e. Nechápu totiz, kde by se mohl v Jatecní ulici, kde jedinou nezností je (krome noci, které ovšem nic jiného nezbývá) vedomí, ze ty jatky tu nebyly odjakziva, vzít cvrcek a z p í v a t s i. Rychle jsem to radeji pustil z hlavy namluviv si, ze to je lednice a utekl se ve svých predstavách do secesního domu c.8 v ulici U milosrdných naproti kostelu sv.Šimona a Judy, ve kterém to v prvních trech patrech tak voní pripáleným skopovým, ze to snad cítí i duchové prvních nájemníku, kterí tu (a v dobových šatech) zcela samozrejme bloudí po chodbách uz od dob kolaudace, nehlede na pomery a nehlede na to, ze jejich tela odsud uz dávno odnesly b r a d o u v z h u r u, míjejíc pritom, rekl bych nezúcastnene, ....particka havranu.... leptem stínovaná stylová okna mezipater, mozaikové podlahy, secesní konzoly, tepané medené schránky a kukátka, za nimiz vecné oko pripitomelých domovnic šmíruje všechny ty stíny a nekdy i štestí. Az zapláce, budou to slzy svatých. Kdo je ochutná?.... A v úplne posledním patre toho kouzelného domu je vyklizený ateliér pana J., v nemz krome smutku jedné zpackané generace zbylo pouze drevené pouzdro na houslicky, které vypadá jako rakev p r o n o v o r o z e n e. Mozná ale, ze si i pro to pouzdro nekdo casem prijde a potom uz tam, jak se sluší, zustane smutek sám. Sám. Paní Teplá má nemocné nohy a casto, treba i po nekolik týdnu, neopustí své dvoupokojové království zazloutlých, vráscitých vzpomínek dýchavicného premýtání, ríši obroušených pohledu na Letnou a na Malou Stranu, svoje dozivotí.... Ani na okamzik: ona totiz ješte ke všemu i špatne spí, starická paní Teplá.... Ta paní Teplá, paní, která zije v dome U zlatého preclíku v Tomášské ulici v Praze a od které se mi dostalo jiz mnoha pozehnání, moc dobre ví, ze její prezrálá soucasnost odehrává se jiz ve svete docela jiném nez je ten, ze kterého za ní jednou týdne pricházím já. Snad proto jsou ta její pozehnání, dávaná modrýma ocima s jedinecnou vrelostí Netouzícího, pro mne tak mocná, tedy i magická a potrebná, mozná proto jsou ta její pozehnání opravdu pozehnání.... Chodím si pro ne rád. Za tu trochu špinavé práce s uhlím to stojí: strádají se a clovek s citem je nekoupí. Vzdyt: jsou preci knihy ruze, které stací vzít do rukou a potešíš se, a stejne tak jsou i sametová místa a diamantoví lidé, na které stací vzpomenout, aby si clovek odpocinul, aby se utešil.... Tem bez citu jsou taková pozehnání k nicemu.... Popraskaný dum, ve kterém paní Teplá zije má, pochopil jsem, krásu trojí: Krásu venkovní, krásu fasád, podloubí, ríms a portálu, štítu, arkýru.... Krásu vnitrní, takovou tišší, hlubší, melancholictejší, krásu dvorku, sklepu a pavlací, krásu litinových umyvadel, výklenku, tocitých schodišt s kovaným zábradlím, zazloutlých pelargonií, povešeného prádla a vuní a skrípání, dotýkání se.... A krásu nejtajuplnejší, krásu duchu, kterí v podobe lidí mu dávají zivot. Ne slzami a potem, ale casem, minulostí píšou po jeho zdech svoje jména a svoje príbehy, ozivují ho z generace na generaci rituálem ve kterém moment neznamená všechno: neznamená nic! A paní Teplá, stará a moudrá jako knezka z posledního patra, ví, ze skrítci co v tom dome haraší, jsou kustóti z Bozí milosti, kterí tu strezí nedotknutelnost práve té tretí krásy.... Proto mi zehná, aby mne netloukli po prstech kdyz se dru, cizinec tady, s plnými uhláky po vyšlapaných schodech a abych neoslepl, kdyz potom s rukama vonavýma petikorunovým mýdlem odcházím dlouhým nízkým pruchodem s valenou klenbou a lunetami, z opacné strany skrze ten podivuhodný kamenný tubus myšlenkového procitání, který ústí do té Mikulášskému chrámu blizší tretiny Tomášské ulice, kde prach, jak ríkává paní Blabulová z Drazického námestí, uz není to stríbrné mrholení, co bývalo drív.... Dnes ráno v holešoické trznici našel jsem chrousta. Lezel na zemi, na zádech, bezmocne mával nozickama a chrastil. Chroustil. Napadlo mne, ze by ho mohl nekdo zašlápnout a ze uz se v techto místech naumíralo dost. (Bylat trznice ješte pred nedávnem mestskými jatkami.) Vzal jsem ho tedy do dlane a odnesl o kousek dál, na strmý breh Vltavy, kde jsem toho brouka polozil do trávy. Sledovala me pri tom z nástupního ostruvku tramvaje velice krásná a elegantní dáma a tvárila se jako bych provádel nejakou.... ano, nejakou nechutnost. Asi si nevšimla, ze tady bezí o zivot. (Sbohem, pane Wurstnere....) V jenom zapomenutém koute prazské Stromovky, v míste, kde uz léta nikdo neposekal trávu ani neprorezával divoké ruze, akáty a jerabiny, zil ve skuline po vypadlé cihle podlozí staré rozbité lampy: hlemýzd. Mel rád podzim, protoze mu hrozne moc vonelo spadané listí, miloval stíny a zrcadlení v kaluzích, a líbilo se mu, kdyz po dešti vysvitlo slunícko. Všechno to blyštení a všechen ten šerosvit, to spolu dohromady pokazdé vypadalo tak hezky a klidne, ze si to nikdy nedokázal vysvetlit jinak, nez ze mu to snad víly ukazují tajnými okénky svet príští, svet kouzelný.... Nikdy však zádnou opravdovou vílu nepotkal, aby si s ní o tom mohl popovídat. Casto si ale vyprável s brouky a s zízalami, taky s ostatními hlemýzdi a jednou, jednou si dokonce povídal se starou opelichanou kockou, která sem prišla umrít. Boze, ta mu rekla o tolika nových vecech.... Tenkrát mel pocit, ze jí prodlouzil zivot, kdyz jí tak poslouchal. Ona mu totiz, na samý konec, ješte pošeptala, ze je jí hezky. A protoze poslouzil umírajícímu, zdál se mu od té doby kazdou noc nádherný sen. Byl pokazdé o necem úplne jiném, ale vzdycky na konci se mu v nem zjevila veliká bílá kocka se zlatými drábky a rekla mu: díky! To díky bylo tak strašne moc sladké, ze i po tom, po probuzení, bylo sladké i ráno a celý den byl sladký. Netrvalo dlouho a všichni v okolí o nem zacali ríkat, ze je štastný. Porád se usmíval. A ze si zvírátka mezi sebou navzájem nikdy nic nezávidí, vydrzela mu ta sladkost mozná az do dnes.... Jednou, na procházce prazskou Stromovkou, prolétla okolo mne sýkorka. Bylo uz chladno, na zem se snášela mlha a vecer, a zluté pírko, které snad vypadlo z bríška práve tohohle zpevácka. Dopadlo, ne!: ono vplulo jako pohádka do orosené trávy a tam se ztratilo mezi unavenými stébly. Je tady hezky, napadlo mne a bylo mi sladce.... Dnes ráno, sotva jsem se probudil usadil se mi v krvi smutek. Trápí me osud hvezdy, která se pred mými zraky utrhla z nebes a p o m i n u l a . Poprvé se mne zmocnil des z toho, ze hvezdy, umírají-li, umírají potichu. Je to vyrovnanost mne cizí. Nejsem hvezda. Asi. Také mne od dnešního rána pronásleduje myšlenka, která mne napadla v okamziku, kdy pod mým oknem zakokrhal kohout: "Z jeho lící sálala bledost a sen z jeho ocí a myšlenek." Nemohu se zbavit toho pocitu, ze TO není vubec ze mne, ale ze TO v y s l o v i l ten kohout. Ješte, ze Helena upekla perník a ze není (?) noc. Nad Rudolfinem krouzilo hejno havranu. Postával jsem z dlouhé chvíle na nábrezí a díval se strídave na ne a na svoje hodinky: vychutnával jsem, ze nemusím nikam spechat. Tu vzduch prekvapive náhle rozechvely zvony chrámu Panny Marie pred Týnem. V okamzení nato jeden z ptáku, jakoby na povel, opustil svoje místo ve vlnách zivoucího kruhu na obloze a snesl se do holé koruny nízké lípy v aleji u Mánesova mostu. Usadil se co nejpevneji na jedné z hlavních vetví a pocal kolem sebe, urputne a zurive, bez rozvahy a beze smyslu, hlavy nehlava sekat zobákem, štípat, rvát, lámat a odhazovat, drtit probouzející se cerstve napucené výhonky, posedle zápasit s haluzemi silnejšími nez prsty dospelého muze a vítezit nad nimi.... "Ne, ne, to není nejaký obycejný pobláznený havran, to je šaman, tanecník: ptací kouzelník, který tu provádí rituál!", napadlo mne a byl jsem rád, ze jsem tu a ze se na to muzu dívat.... Šamanovi cerní bratri se slétli o neco níze, takze stred kruhu, který utváreli, byl zavešený prímo nad jejich zbesile bojujícím soukmenovcem. Jemu uz, stejne jako chrámovým zvonum, pozvolna docházely síly. Ješte nekolikrát uhodil zobákem, naposledy poskocil a opustil svoje dílo. Zvolna stoupal vzhuru, dustojne vstríc mlécnému, tak nebreznovému nebi a kdyz byl konecne uprostred dokonale ztichlého hejna, vítezne zakrákoral. Poté i ostatní jali se krákorat a odlétli kamsi proti vltavskému proudu.... Dnes ráno jsem témer pulhodinu intensivne premýšlel o zvuku vlastních kroku na pískem posypané dlazbe, o zavírání ocí a o šedooranzovém ješteru GEKO GEKO, který se ziví myšími novorozenaty. Nemohl jsem se zbavit pocitu príšerných souvislostí.... Byl jednou jeden pán, který si vymyslel strom. Ten pán se jmenoval Nevesta, coz samo o sobe je obcas dost dobrým duvodem k tomu nezít v jiném svete, nez v tom vymyšleném. Protoze: "...jak jsou ty naše deti roztomilé! A jednou, jednou budou si nadávat a budou (se) vrazdit...". A tak je to se vším a se všemi a vzdycky, no jen si to predstav: pan Nevesta.... Ale jméno, byt se pri jeho vyslovení ostatní náramne pobaví, vem cert. Horší je trebas to, ze clovek dá-li si k snídani vajícko a dívá se na ten svetloucký, nicotný zloudek, musí pochopit, ze ta slepice co to vajícko snesla, nejspíš nikdy nevidela slunce. I zamyslel se pan Nevesta: "Nevidela slunce..." a predstavil si slepici, která mu snesla vajícko k snídani a která nikdy nevidela slunce. "Chudinka, no a co ze je blbá!", pomyslel si a vzpomnel na to, jak byl malý (a jak byl blbý) a jak si predstavoval more, které nikdy nevidel, ale o kterém vedel, ze nekde urcite je a jak o neco pozdeji, kdyz na nej ostatní malí a blbí pokrikovali: "Nevesto, Nevesto, kdepak máš zenicha!", si strašne moc prál se na tom mori ztratit. Nikdy se ale v zádném mori neztratil (ani v tom mori slzí) a nikdy to ani nikomu nemohl ríct. Protoze neprátelum se radost nedelá a tatínek se prece taky jmenuje Nevesta. No a práve tehdy si ten pán vymyslel svuj strom, protoze na takový strom se dá kdykoliv vylézt, treba i se slepicí v košíku v podpazdí a odtamtud se dívat na co si jenom clovek pomyslí, treba i na slunce. A muze se tam i plakat, plakat do sytosti, aniz by to drázdilo malé blbé, ci velké blbé, protoze je vzdycky drázdí kdyz nekdo pláce, treba nad zvukem drcených telecích kostí z telat, která nikdy nevidela louku.... Ty ostatní blbé vzdycky drázdí tvuj plác, protoze jinak by nemeli potrebu se k tvému pláci vyjadrovat. At uz te hladí, nebo si na tebe ukazují prstem, vzdycky jsou rádi, ze pláce nekdo jiný nez oni sami. I kdyz nekterí blbí ti ten plác mozná závidí, ale to jsou ti nejhorší. Hlavne, ze ta polívka z tech telecích kostí byla dost dobrá.... Jako bych si pripravoval nádobu, do které se mám jednou vrátit.... Ani jeden ze svetu není úplne tvuj: Jednoho dne si pan Nevesta ze svého kouzelného stromu všimnul, ze na druhé strane louky, na které toho dne zrovna jeho strom stál, vyrostli ze záplavy modrého, ruzového a zlatozlutého kvítí tri brízky. Vedel, ze to jsou tri zakleté duše trech devcátek, která si myslela, ze k zivotu jim budou stacit jen pevná prsa, vymydlené kundicky, štíhlé dlouhé prsty a mrštné a špicaté jazýcky. Dobromyslne mu to pošeptal jeden z kouzelných cmeláku, který se ubydlel v kouzelném kvítí jeho kouzelného stromu. Kdoví, z cího snu to pestrobarevné stádecko chlupatých kulicek vlastne zbehlo.... Pan Nevesta vedel, ze ta tri devcátka zaklel kdysi on sám, ale netušil, proc se mu tady pripomnela, kdyz prece tenkrát, pri tom carování si ze svého stromu prál, aby je uz nikdy v zivote nemusel videt. Ale ani nestací porádne zakroutit hlavou, kdyz mu do dlaní ten samý cmelácek co mu pošeptal, co jsou to ty tri brízky zac, prinesl jeden z kouzelných lístku jeho kouzelného stromu a na tom lístku bylo napsáno velkými písmeny: SVEDOMÍ. A nejhorší bylo, ze si pan Nevesta moc dobre pamatoval, ze ty tri dívenky zacaroval jenom a jenom proto, ze strašne moc touzil, aby se mohl dotýkat jejich prsu a kundicek a aby se ony dotýkaly prsty a jazýcky jeho a ze ony tomu nechtely v zádném prípade pripustit, protoze nevedeli, ze pan Nevesta sice nemá moc penez, ale zato má kouzelný strom, z kterého by mohly dohlédnout daleko dál, nez za peníze. Na jednu stranu se jim clovek nemuze divit a na druhou stranu: ty holky dostaly sami sebe.... I zamyslel se pan Nevesta: "Nevidely slunce...." a odpustil jim a odpustil sobe. V tu dobu zmizeli brízy i cmeláci a kouzelný strom hlasite zavonel, protoze: oddechl si. Nebot: ani jeden ze svetu není úplne tvuj.... Dnes na celé dopoledne o b e s t r e l a s e okolo mne mlha. Tichá. Tichá. Ano, šeptající a nezretelná. Bylo to nezné. Bylo to. Na nízké rímse šestitrípatrového domu v Dlouhé ulici sedel zebrák. Nohy v pracovních bagancatech mel pokrcené po zebráckém zpusobu a na zemi pred ním lezela pohozená zaludská osma. V ruce drzel otevrený kapesní nozík a rýpal si jím v opuchlém strupatém palci, který krecovite svíral mezi prostredníkem a ukazovákem. Na karte lezela hromádka mincí a o kousek dál práchnivelo hnedozluté psí lejno. Takový oltár bídy.... Z šestitrípatrového domu vyšla knezna Julia. Je velitelkou tajného spolku vetrných zen. Mnohokrát jsem si s ní povídal: nenastydlo mi pri tom v uších a u srdce mne hrálo. Její krvi prý uloupily pet tisíc duší a ona ted koná dobro. Zebrák se po ní podíval. "Dobrý den!", pozdravil jsem nahlas. "Dobrý den", odpovedela mi a usmála se. Oslovoval bych jí madam, ale bojím se, ze by se urazila. Myslím totiz, ze ona neví, ze i já se sem utíkám, za ta umolousaná vrata, k tem popelnicím.... Okolo nás, smerem od Staromestského námestí, projela drozka. Rychle jsem zavrel oci a vrátil se o sto let zpátky. Zebrák mel na sobe vyšisovanou vojenskou uniformu, drevenou nohu, knezna Julia byla mladá a krásná a já jsem jí ríkal madam.... Zamotala se mi hlava. Zase jsem oci otevrel a hned si všimnul, ze kopecek mincí je o neco vetší. Velitelka tajného spolku vetrných zen zmizela buhví kam.... Z šestitrípatrového domu sálalo teplo. Zebrák pospával a na Vltave táhle a hluboce zahoukal parník. Oprel jsem se o kandelábr, nechal se hladit sluncem a premýšlel o tom, jaké to asi je, kdyz nekomu ukradnou pet tisíc duší. Je to urcite méne, napadlo mne a vybavil jsem si šedivou tvár knezny Julie, nez kdyz cloveku ukradnou jednu: tu jeho. Udelalo se smutno. Nebe se, nezvykle a rychle a tiše, zahalilo peti tisíci mraky a já si za nic na svete nemohl vzpomenout, jestli práve tahleta chvíle není nejdulezitejší ze všech tech, pro které jsem se narodil. V takovém okamziku je nejlepší zaposlouchat se do tepu svého srdce. Šteká-li jako liška, neco se deje. Napríklad jako onehdá, toho vecera kdyz rádio ztichlo a já pochopil, ze nikdy, nikdy! nemuzu zustat sám, slyším-li to co vlastne neslyším, ale vím o tom. Stál jsem v kuchyni oprený o kredenc a okno v loznici prede mnou se zevnitr i zvencí zalilo mlhou a já naprosto jiste vedel, ze práve ted spatril jsem tajemství, i kdyz videt ve skutecnosti nebylo nic. Ale hovorit o skutecnosti je asi dost hloupé. To smutno, to smutno bylo tenkrát úplne stejné jako dnes. Z poza rohu se vybatolila paní Malá. Ovšem, ze i ona je ze spolku vetrných zen: nemohla by se jinak dozít svých stopetašedesáti pozehnaných jar! Odpovedela mi na pozdrav a zmizela v pruchodu. Zebrák se tetelil radostí a proti znovuzrozenému slunci si prohlízel matný peníz. Tak jako vzdycky nesla ta roztomilá ruzová babicka s sebou sítovku a v ní dva balícky sušených merunek pro pana Bínu. Ó, pan Bína! Smrt ho ohlodala az na kost, ale na osud je krátká: pan Bína má den ode dne stisk ruky daleko pevnejší nez kdy- koli predtím. To parte, co ho pred týdny odvál vítr, sem nalepili ulicníci.... Paní Malá má dva psy. Takové svoje ochránce, rozdávace radosti, opravdové Dominicus Cani, které ješte nikdo nikdy nevidel odpocívat. Pes Cerný je bratr psa Hnedého o jeden den mladší, ale jako nápad, jako Nápad jsou dvojcata. Ve snu jsem se dozvedel, ze kdyz na ne budu myslet trista tricet tri hodin, najdou si mne kdeko-li na svete a budou mi nosit štestí. Nedozvedel jsem se ale, odkud ho budou nosit a nebudou-li ho nekomu jinému krást. Psi cekali venku, hráli si se mnou a zatímco jsme skotacili a radovali se, o kus dál, na jednom prazském moste, se uprostred chodníku posadila sešlá a unavená labut. Nikdo nevedel, proc se z posledních sil doplahocila práve tam. Dobrí lidé jí nosili trávu a nalámané rohlíky a ona tam sedela a delala pod sebe.... Takový oltár bídy. Já jsem jí neprinesl ani stéblo. Ani ten falešný zebrák jí nic neprinesl, ani paní Malá, která všechny sušené merunky vysypala na porculánovou mísu pana Bíny a trista tricet tri hodin uz té labuti nezbývalo. Snad knezna Julia šla náhodou kolem a jemným dýchnutím jí nacechrala perí.... Dnes byl velice vonavý den. Uprostred mostu Svatopluka Cecha, smerem ku Parízské tríde, potkal jsem paní nesoucí tašku natrhaného bezu, která se tvárila jako by se jí podarilo uloupit celé letošní jaro jenom a jenom pro sebe. Ani na okamzik ale nemel jsem jí to za zlé, protoze jsem vedel, ze se usmívám stejne pitome, pitomoucce.... Po desítkách nevlídných let vyšisované fotografii na zbytku kamenného náhrobku Karla Kö hlera, inzenýra s nápadne velkým nosem aus Schrickowicz, lezl hnedý pakomár. Nad písmenem zet ve slove Schrickowicz se zastavil a stuhnul. V tomtéz okamziku prudce zafoukal vítr. V korunách stromu to zašustilo jakoby uz byl podzim a na zem dopadla sprška studeného dešte. Vysoká tráva, vypadalo to, ze v jejím stínu pospíchá hejno zmijí, zavlnila se smerem ke stredu hrbitova, kde krivá a rezavá Bozí muka hlásala vukol zmar a utrpení. Sotva se povetrí uklidnilo, prerovnal si pakomár drobná duhová kridélka, zatrepal jimi a opile preletel o dva zpustošené hroby dál. Hier ruht in Gott Franziska Stingl aus Schafferhä useln. Františka.... Cerný krízek, datum a prísný švabach jako bezcitná, fabrická tecka za odzitým, dodelaným, hotovým: im 47 lebemsjahre. Veliké dlanovité listy modrozelených kopriv, vystrašené zpoválené ušlechtilého kamene s vytesanými pahýly mechem zarustajících ornamentu smrtidomu, cerné strepy, jizvy volut a litinového torza Jezíšova z krízu servaná rukou nepochopitelne silnou a bezcitnou. Ruhe in frieden. Opuštený a zpustlý nemecký hrbitov mezi lukami v pohranicí. Vzpomínka na mrtvé, prezila-li tu, prezila v nenávisti. Udelal jsem si smutnou procházku.... "Tady se uz hezky dlouho, pane, nepohrbívá!", ozvalo se za mými zády. Polekane jsem se otocil: copak tu nejsem sám? Stála tam, urousaná v mokré nekosené tráve, stará vráscitá paní s unavenýma ocima a nápadne velikým materským znaménkem na levém spánku. Zmocnilo se mne neprekonatelné nutkání omluvit se jí za to, ze tu jsem, ale ona okolo mne prošla drív, nez jsem byl schopen cokoliv rozumného ze sebe vypravit. "Pomáhej pánbuh!", rekla ješte, kdyz mne míjela. Chtel jsem jít za ní a ríct, ze jsem zabloudil na procházce, tak zvláštní zakázané mi náhle pripadalo to místo, ale pri prvním kroku jsem ztratil veškerou rozhodnost: napadlo mne co tady asi delá ona. Zacal jsem se, docela neobycejne, detsky bát. Pochopitelne, presvedcoval jsem se, lezí tu její príbuzní!, ale marne. Stál jsem, zpola schovaný za vysokou borovicí a se zvláštními obavami pozoroval, jak se ode mne pomalu, ale nikterak namáhave vzdaluje. Obnošený, vybledlý kabát, tlusté puncochy, jaké nosí stareny na venkove, holinky, v nárucí kytici kopretin. Došla az pred polozborenou vytlucenou kapli a pred vchodem do ní polozila kvetiny na hromádku bílé porculánové suti. Sepjala ruce a zacala se modlit. Strach mne v mziku opustil. Tolik citu.... V prítomnosti té zeny jsem si mezi temi cizími hroby zacal pripadat hloupe a nepatricne. Odešel jsem drív, nez stacila pošeptat amen. Ruhe in frieden, Františko!, otocil jsem se ješte mezi vylomenými krídly tezké kované brány. V jejím prucelí nade mnou byl reliéf pochodne obrácené plamenem k zemi. Ruhe in frieden.... Dnes odpoledne pozvolna procházeje Bílkovou ulicí a sledujíc zasvinenou fantaskní realitu ulice mne pošeptala mysl, dnes vyjimecne rozpustilá: "Lucerny, vrhají-li stín, jsou si opakem...." Chvíle, kdy se probouzejí labute a hejna racku polekaných vášní se tiše snášejí z hlubin nebes, chvíle, kdy cerný muz ve tme zívá a chce se mu spát, chvíle plodná a zretelná, protoze chvíle na pomezí.... Casne z rána druhého po lednovém úplnku zapadá mesíc pri pohledu z Cechova mostu do nacechrané tmy nad Letnou.... Na druhé strane uz se pomalu dere ke slovu slunce a tak poslední, zprvu pohádkový akt mesícní, pozvolna horkne príchutí tragicna souboje dvou v kráse, v poesii rovnocenných princátek. Druhé je prvému otcem a prvé druhému zrcadlem. Ovšemze vím: hrají si, okousaný peníz s jiskrickou.... Ovšemze vím: prece ti bledí, modrozelení andelé z piedestalu pseoudoiónských sloupcu na obou koncích mostu ozívají tehdy a zlatou ratolestí moudre zehnají obema spravedlivým, rovnoceným dílem.... Ovšemze vím, sním príliš: dva svetlonoši zdobící kamenné pilíre po jedné strane, Den a Noc, jsou mi podvedomou pripomínkou Radostné zvesti: snad ctvero pochodní v jejich rukách a dva páry trojhlavých, okrídlených hadu, hadu-draku na strane druhé, stejnou smyckou a sepetím myšlenek zas symbolem Zjevení svatého Jana "Et proiectus est draco ille magnus, serpens antiquus...."1 Sním príliš a cerný muz ve tme zívá a chce se mu spát.... "Ó malé slunce malický mesíc ó zbytecný most..." _______________________ 1 "I svrzen jest ten drak veliký, had starý" sv. Jan12/9 Dnes dopoledne, v nudou zakyslém hostinci U vrtule, premýšlel jsem nad sklenicí piva o výstave obrazu mistra Václava Tikala. Obcasné vlnky rozhovoru dvou vytahujících se starcu od vedlejšího stolu príjemne osvezovaly moje myšlenky ztezklé a zopalizované opiem surrealismu a pri stále se vracející vzpomínce na obraz Snící masturbant, zacal se náhle k d e s i odvíjet príbeh: U stolu sedeli tri. Montér, po jeho levici úredník, po jeho pravici nevesta. Pred kazdým z nich lezel na stole úhledný balícek a v nem 25 000 korun v modrých bankovkách. Na ctvrté zidli, která byla o neco vyšší nez ostatní zidle a nemela operadlo!, bylo polozeno cerné telo kytary s ulomeným krkem. Krkem. Cíšník ve vínovém zaketu prinesl gramofon a hodil s ním o zem. "Bum!" "Pánové!", pronesla slavnostne nevesta, stoupla si a otevrela svuj balícek. Oba muzi ji následovali. Ukázalo se, ze v balíccích nebyly peníze, ale jen nastríhaný notový papír. Jeden podruhém jím vycpali kytaru. Potom monter vytáhl zápalky a obradne napechované torso za pá lil. Ohen predlouho skomíral nez neschopen rozhoret se, konecne ustoupil v hustý prouzek dýmu, který z místnosti lacne a rekl bych labuznicky vysála ústa ventilace. "K certu!" rekl úredník a odešel. "K certu!" rekl montér a odešel. "K certu!" rekla nevesta a odešla. Cíšník s velikou lopatou ve vínovém zaketu uklidil lokál. Nikdo z tech ctyr si nevšimnul, ze za tezkým sametovým závesem je ukrytý Petr Stín a placíc onanuje. "Zvirátka! A nemají rádo kdyz neco Ladí! Cha cha cha cha...." "Ze by se všednost smála?" napadlo náhle Petra Stína a spustil své ruce podél zpoceného tela. Chvel se.... "....také jsem objevil Hodiny. V portálu domu Na prkence, kde prazští Nemci odjakziva ríkavají "Totenbrett", vsazeny jako olovené srdce doprostred síte sklenené mozaiky, ukazují cas tmavomodrých tulipánu a uz dávno ne lidí. Reklo by se: nejdou. Krome toho, ze nejdou, ze jsou staré a neobvyklé, mají jednu podivuhodnou vlastnost. Ani ten, kdo ví kde je dum Na prkence, kdo ví, kde se ríkává "Totenbrett", je neuvidí pokazdé kdyz jde kolem. Jako by jejich pánem nebyl Cas, ale stav duše toho, který se na ne dívá. Mozná ovšem, ze to mají na svedomí jen nejaké rozpustilé cáryfuky malické snedé holcicky, víly s deseti hnedozlutými copánky ovázanými cervenou pentlí, která o ne podle povesti pecuje. (Nebo se mi to stále dokola vrací dávná, cistá, smutná, zmatená, bolavá vzpomínka na zlomenou vetvicku jerabin?) Tech dvanáct tulipánu namísto císel je prý její zahrádka, do níz se dívá skrze okénka sveta, jemuz jsou ony staré a neobvyklé Hodiny prahem. Pravda je, ze nekdy mívám pocit, ze tu cítím, tak nejak hebce, vzdálene, jakoby teplo, jakoby rytmus necího planoucího, carovného, snad vílího srdícka a to pak vzpomínám na všechno zvláštní co jsem kdy zazil, treba na ten vlahý zárijový západ slunce, na který jsme se dívali spolu s babickou Anickou a bylo nám obema pri tom strašne moc smutno, protoze tenkrát jsme ješte nevedeli, ze spolu budeme na veky vekuv. Proto ona musela umrít a já se to dovedet první. A to je prece stav duše: vzpomínka! Jak mocná asi je ta malická holcicka/víla, je-li...." "Je! Urcite je, musí být. To preci nejde, aby nebyla!" skocil mi do reci král, který se mnou sedel u stolu. "To sis prece nevymyslel! Ani se ti to nezdálo, ze ne!?" Pokrcil jsem rameny. Král byl namalovaný na krabicce od zápalek a vyprável mi o tom, ze kazdá cigareta má svuj zivot. Uz dávno jsem si to myslel: dobrý kurák kourí pomalu a dlouho. Já zas jemu, protoze chtel slyšet veci nezné a obycejné, povídal jsem na oplátku o jednom osirelém míste, kde v jednom koute lezí zapomenutý proutený košík a v nem dva svraštelé brambory s dlouhými, naruzovelými klícky, ze brouk tam zije, veliký a zlatý jako prezrálá pšenice a voní to tam, voní po angreštu, povídal jsem mu o Hodinách, o holcicce víle a o mojí babicce.... "Ó kamaráde"! rekl namalovaný král kdyz uz jsem mlcel déle nez bylo moudré. "Ó kamaráde, to je mi smutno, kuš krev cholera!, ze jsem nikdy nic takového nezazil, ze jsem nemel babicku a nikdy nevidel vílu. Jakpak to asi voní: po angreštu?...." "Ale co kdyz to byla opravdu jen ta zamotaná vzpomínka na vetvicku jerabin...." Bylo na nem videt, ze je mu doopravdy neveselo, mne bylo neveselo z nej a kdyz mne poprosil, abych se na nej uz nedíval, poslechl jsem a schoval tu krabicku s poslední zápalkou hluboko do šuplíku. Škoda, ze veci neozívají tehdy, kdyz si to preju já. Co všechno bych mu, namalovanému králi, mohl ukázat na vlastní oci.... Vlastní oci. Ver jim.... Z šera venku se delalo úzko. Napil jsem se kávy. Byla hustá a nezvykle vonavá, preslazená, takový skoro cerný med. Bledemodrý šálek mne hrál príjemne do dlaní, z její hladiny stoupal unavený dým. Vcera bylo svaté Anny a já se prejedl boruvkového koláce od maminky paní Teplé. V jejich prastaré rodine je to tradice: na svatou Annu se pece boruvkový kolác. Uz nejméne sto let. Uz nejméne sto let mne na nej zvou....¨ I moje babicka se jmenovala Anna, Anicka a pro mne je prinejmenším blahoslavená. Docela mozná, ze se mi o paní Teplé i o tom príšerném case jen zdálo, takze moje babicka neumrela a ten kolác byl od ní. Poslední dobou se mi všechno plete.... Té kávy, která chutnala po mandlích a vanilkovém cukru a která mi mela vylécit bolavý zaludek (nebo nemocnou duši?), byl prede mnou náhle oceán. Ponoril jsem se do nej a se zavrenýma ocima se propadl do tmy a ticha. V tom tichu jsem se ztratil.... Kdysi dávno jsem si vymyslel Petra Stína. Ted jsem ho potkal. Mel jenom a ústa a zpíval: "Sejdu se v sobe v ptací hodinu a budu pozorovat tancící sochy na rímsách kosteného domu. Potom príjde hodina zvonu ale to uz tu nebudu sám a ony tancit prestanou. Bude bourka. Zlomený klícek od smutné dámy prinese melancholickou náladu blesky se stanou zlatou holí jak bude pastýr oblaku krácet po obloze zítra...." Bylo zítra, ale bylo dnes. Dnes v poledne jsem lezel na kamenitém brehu Drozdího potoka. Kouril jsem a pozoroval jak si voda hraje tím, ze tece. Vstal jsem, kleknul si a na dlouho ponoril hlavu pod hladinu. Otevrel jsem oci: zlatavé bílo. Cinkaly kapky a zvonily zvonky nezralých boruvek.... Co asi provedli slimáci, ze nemají domecky? U vchodu do uzenárství Sup a synové ve Francouzské ulici sedela na zemi blondatá holcicka. ‡ ‡ ‡ Krásný vecer. Nacancaní ruzoví beránci sporádane spechali k západu vysoko nad špinavými strechami vršovických cinzáku, bylo teplo, radostne a volne, protoze byl pátek, cerstvý podzim na sebe vzal tu nejmilejší podobu, plnou slunícka a barev. U vchodu do uzenárství Sup a synové ve francouzské ulici sedela na zemi blondatá holcicka a prstíkem se zvedave štourala v prdelce rozklepaného ratlíka. Jeden pán co šel kolem rekl "fuj!" a jedna paní si pred ní odplivla. (Nemeli ani ponetí, ze ten pejsek je prevtelený Fantasos, který se do toho nevinného devcátka zamiloval a opilý burcákem zmámil ji tím, ze na ni dýchnul.) Kdyz její maminka s velkou nákupní taškou vyšla pred obchod, dala jí pohlavek, rekla jí, ze je cunea odvedla jí pred drogerii, kde jí zakázala sedat si na zem, sahat na cizí pejsky a vubec na všechna zvírátka.... O kousek níze, blíz k námestí Míru, stál u zatazené rezavé rolety urostlý snedý muz v zárivém bílém turbanu a uprene se díval do jednoho místa na zašlém vlnitém plechu. Okolo chodili uspechaní, uondaní lidé, pozastavovali se a kroutili hlavami: "Co tady prekází to trdlo?!" Jenom málokdo si všimnul, ze na sloupu na kraji chodníku je bílou barvou napsáno neumelými písmeny YND. Nikoho nenapadlo jít kousek stranou, na chvíli, na chvilicku se zastavit, zasnít se a mít radost z toho, ze se tu deje neco doopravdy neobvyklého.... Šerící se ulicí jezdila jedna tramvaj za druhou a tramvajáci si cinili potešení tím, ze bez prestání zvonili a cinkali, to aby kazdý vedel, ze kdyz jede prostredkem ulice tramvaj, ze to není jen tak, to ze neco znamená, dva vagóny namackaných lidí a kazdý z nich nekam spechá, tak všechno z cesty "CRR CRR" a "CINK CINK CINK". Zkrátka bylo zivo a jen obcas se nekdo z fronty na Vecerní Prahu podíval na ten kousícek nebe nad sebou a rekl si: "Boze, to je ale dneska hezky!" ‡ ‡ ‡ Slyšel jsem, ze nekde na Pankráci nekdo objevil díru do pekla. Certi se prý vubec nejmenují certi, ale kdovíproc YNDOVÉ a ani trochu je nezajímá duše, ale staré veci. Snad proto vylézají na svet nejcasteji na podzim: má takovou hnedou, nacervenalou barvu - jako rez. Dnes vecer, kdyz jsem uz zase udelal tu hloupost a premýšlel, utápel se!, ....poloomrácen tím šerem.... v nejpriblbejších úvahách na téma svet a já, na téma já ve všednosti, na téma já a nevysnení lidé, tedy na téma: VŠEDNOST VU BEC, vytrhla mne z toho hloupého premítání neviditelná víla Brunsviga a její podsvetní pes Míša, kdyz mne zpoza okna, ze svého neviditelného sveta, v tu chvíli slovy více nez symbolickými, stareckým, skrehotavým hlasem oslovila: "Míša, jak na vás kouká, má hlad!" Byl to, pro mne, dost desivý zázitek, nebot jisto jiste vím, ze ta víla o p r a v d u e x i s t u j e, ze v y p a d á (prese všechnu neviditelnost) tak trochu jako babicka pana Malíka (ze sporilova) a ze b y d l í na nikdy neuklizené policce v jedné malické prastaré dílne na kraji Starého Mesta v domecku z drobné, zluté plechové krabicky s vytišteným modrým nápisem na vícku: AURORA B. JAROLÍMEK PRAGUE PERŠTÝN 15. O nekolik dní pozdeji prijdou za mnou znovu a ona mi bude vyprávet, ze cestou do Holešovic musí obletet Anezský klášter, protoze pres nej, pod nej, ani nad nej víly v zádném prípade nikdy nemohou! Ale Brunsviga se o to pokazdé, kdyz má cestu tím smerem, alespon pokusí, i kdyz moc dobre ví, ze je to marné. Jakoby nebylo vetšího potešení nez vtírat si do ocí sul. "Noli me tangere!" zavrcí potom Míša kdyz si ho budu chtít pohladit, Brunsviga se tomu zacne rozkošne smát a oba mi pozvolna zmizí ze všech trech svetu. Myslím, ze na porád. Jeden z temných, vlhkých a hlubokých sklepu pod Maltézským námestím je príbytkem zakleté duše dvorního dodavatele peciva, vonavého chleba, krupavých rohlíku a nadýchaných koblih, pekarského mistra Vincka. Za casu císare Rudolfa ho na trikrát, o svátku Všech svatých proklela stará zebracka, kterou nechal vyhnat od svého prahu, kdyz prosila o kousek pripáleného bochníku, z nehoz on zrovna ulamoval a házel prasatum. "Chcípni!", kricela, kdyz uz jí nemohl slyšet. "Chcípni!" Prála mu neco daleko horšího, nez aby toliko umrel, ale tak se zalykala vztekem (hladem) a nenávistí (zimou), ze nedokázala nez plivat za sebe jenom to jedno slovícko jako ziletku: "Chcípni!" Kdyz to zakricela potretí, trefil jí šlak a odnesl cert. A ze jsou okamziky, kdy myšlenka má sílu vetší nez desetkrát deset tisíc slov (ba i mnohem víc), tak ani mistr pekar Vincek, kdyz umrel (az zadlouho po té nebozacce), nedošel klidu.... V tom temném, vlhkém a hlubokém sklepe pod Maltezským námestím jsou, úplne vzadu vlevo na konci, nezamcená drevená vrátka se smaltovanou cedulkou a jménem Julie Epstein. (Prisámbuh, ze kdyz jsem z ní poprvé rukávem se-trel prach, uslyšel jsem, jak si v té tme za mnou nekdo dlouze a hlasite oddechnul.) Kdyz se clovek dovede chovat tiše a kdyz práve pred temihle vrátky polozí ješte prázdné uhláky na zem a na chvilku se na ne posadí, tak se ho v tom mihotavé pološeru zmocní pocit, skoro jistota, ze tady ta jeho malá, tak trochu ustrašená dušicka nemusí být tak úplne sama. Totiz: ze tech pet metráku briket pred ním vypadá jako veliká hromada koblih a ze tu spoustu cerné nedobroty tady nekde musí plácat nejaký zacarovaný pekar, nejspíš naveky a nejspíš za to, ze se kdysi dávno upsal svojí hluboké kapse, mníšku nebo necemu na ten zpusob, stejne uhrancivému a stejne nenasytnému.... Je to Vincek. Vincek, mistr pekarský a spolu s ním ta stará, vecne hladová zebracka, které je mi líto ješte o neco víc nez jeho. On tady ty smolné salamandrí pokroutky od pulnoci az do svítání válí z mourného testa a ona je pak od svítání pece a pripéká v pekelných dízích. Houf krivohubých rarachu pritom kolem ní skotací a prosí o drobecky. Vzdycky se dostane na kazdého, protoze ta zenská má setsakramentsky dobrou pamet. Kdyz potom odbijí zvony kostela Panny Marie pod retezem jedenáctou hodinu nocní, sejdou se tu ve sklepe pod "Maltézákem", ona s nuší cerstvých smradlavých briket, on v umounené smradlavé zástere a hodinu se tu rezou jako dva psi. Az kusy uhlí a jejich duchových tel poletují sem a tam zvíreným prachem. Kdyby si jednou na místo rvacky podali ruce, tak se tu, "aleluja", rozlije zlatavá zár, zjeví se anjel a obema bude odpušteno neodpustitelné a vubec všechno smerem - nekam - do bledého nebe. A pak uz nic. Pak uz sem budou nosit brikety uhlíri v putnách a lidem v dome zacnou zlobit kamna, protoze salamandrum, kterí tam bydlí, uz nebude chutnat tak jako kdysi.... Ale to se nikdy nestane, protoze tem dvema se to takhle líbí: ona Praha je Praha a Malá Strana je Malá Strana. To tady jsem tajne poslouchal dva dlazdice, kterí den po svatém Mikuláši, za soumraku, uprostred chumelenice, pracovali v Prokopské ulici. Bez prestání si utírali nosy do rukávu, voneli rumem a jeden, ten starší, tomu druhému vyprável: "...ani byste, panecku, nerekl, co uz ten kostel Bozí videl. Jsem uz, chvála Pánu Bohu, hezkejch pár let na TOMTO svete a muj otec, ten byl teprve kus lamzeleza - dej mu Pán Buh vecnou slávu - ale ani já, ani on, ani muj deda jsme neslyšeli, kdy byl ten náš chrám Páne vystavenej a vopravovanej byl - chvála Bohu - to uz je dozajista sto let. A rozborenej nebyl nikdá, ani prej vod Zizky, ani dyz Švejdovej rabovali..." Co to melo být za kostel jsem se uz nedozvedel, protoze se do me najednou dala hrozná zima a já musel jít nekam na grog. Ale jedna z tech dvou dlazdicek, které jsem jim tenkrát nepozorovane ukradnul, se ješte téhoz vecera promenila v myš a utekla mi. (Asi zalovat.) Tu druhou, tu druhou dlazdicku mám dodnes schovanou doma, pekne na ocích, abych nikdy nezapomnel na to, jak krásne, jasne, precitlive (a pretouzebne), se dá ríct: "Ten náš chrám Páne...." Dnes v podvecer, pod okny chrámu Páne a svaté Ludmily, ohlašovali se Vánoce plnou kádí krve a polomrtvých kapru. Pršelo. "Boze", chtel jsem se v duchu zeptat a vycítave se zahledet nekam do tmy za ty dve mohutné veze nade mnou: "kam se podelo všechno to hezké?" Vcas me ale napadlo, ze uz prece dávno vím, ze je to blbost, takhle se ptát. Uz to vidím: na Štedrý den brzy ráno se ze sakristie vyplízí jako moronos zahalený pan farár a nikým nespatren nabere trochu té šlichty, toho potu Vánoc do kropenky. To proto, aby si verící az pujdou z pulnocní mohli povídat o tom, ze videli zázrak. Chudáci kapri: jak k tomu prijdou? Po tri vecery svítil nad Prahou mesíc. Po tri vecery plízil se jasnou oblohou od východu k západu nad roztekaným mestem a pokazdé, kdyz se mu do cesty postavilo pyšné ostrí malostranské mostecké veze, zpomalil trochu, pohrdlive si zmeril trojici reflektoru nad hospodou U trí pštrosu a v jejich bílém, ostrém, cirkusáckém svetle pak i tu kamennou krasavici, která našla odvahu se s ním merit. "Nahá!", pošeptal jí vzdy o neco hlasiteji nebeštan mesíc jazykem obru a hle, ona se pokazdé vskutku zastydela, sklonila se nepatrne a nechala ho dustojne proplout nad Malou Stranou.... Na vlastní oci jsem to videl, kdyz jsem po tri lednové vecery za sebou postával na Drazického námestí, kouril jsem a díval se na nebe.... ­ EDICNÍ POZNÁMKA: Srdcadla byli psána v rozmezí let 1994-96. Našemu vydání predcházelo vydání autorské z roku 1996 (pouze ve trech kusech) s vlastními drevorezy. Ilustrace, bohuzel, musíme vypustit pro nedokonalost xeroxu, který bude pouzit na náš náklad.